Inkostar

Další odkazy

Fotogalerie Archiv

Informace o akcích a zajímavosti z házené do vašeho emailu. Přihlaste se k odběru novinek.
Email
10.2.2017 otevřeno: 2195 x

"Sestra mi vždy pomáhala a radila. Těžko hledat lepší učitelku," říká v rozhovoru olomoucká křídelnice Salčáková

Zápasem 17. kola interligy se slovenským Prešovem končí házenkářkám Zory Olomouc čtyřzápasová sérii domácích zápasů. Hanačky v podzimním souboji s aktuálně sedmým celkem tabulky vybojovaly tříbrankovou výhru (32:29), na kterou chtějí navázat i v domácí odvetě. „V šatně panuje dobrá atmosféra, na utkání se těšíme a chceme ukázat, že poslední vyrovnané zápasy s Porubou a Mostem nebyly náhodou,“ poukazuje na připravenost týmu Zory Olomouc třiadvacetiletá křídelnice Martina Salčáková, mladší sestra reprezentantky Kristýny Salčákové.

Máte za sebou těžký zápas s lídrem tabulky, se kterým jste první poločas drželi krok. Kdy přišel zlom zápasu, který jste v domácím prostředí jedenáctibrankovým rozdílem prohráli?

S Michalovcemi jsme bohužel nedrželi krok celý první poločas. Začátek utkání byl z naší strany vlažný a nedařilo se nám prosazovat přes jejich výbornou obranu. Přesto jsme se k závěru poločasu na Michalovce dotáhli. Obávám se, že klíčový byl vstup do druhého poločasu, kdy jsme nedokázali navázat na naši hru v závěru první půle. Od nového roku naše forma rostla, takže tato vysoká prohra mrzí.

V sedmnáctém kole interligy přivítáte Prešov. Ten před vámi má náskok dvou bodů. V čem je právě tento slovenský celek silný, na co bude třeba si dávat pozor?

Prešov je letos velmi silný. V brance mají slovenskou reprezentantku Gubíkovou. Mají kvalitní spojky Demajovou, Bačíkovou a Šutranovou a dobře spolupracují i s pivoty. Body, které jsme od nich přivezli na podzim, jsou pro nás velmi cenné. Určitě chceme uspět i v sobotu.


Až na tři zápasy tohoto ročníku jste vždy skórovala. Jak jste spokojená se svou současnou formou?

Popravdě řečeno jsem ještě před sezonou po ročním zranění kolene a dlouhé rekonvalescenci měla obavy, jestli se mi podaří vrátit na hřiště beze strachu. Moc jsem se ale zpět těšila a zatím se mě ta chuť pořád drží. Jsem ráda, že se návrat povedl, že zase hraju a dostávám dost prostoru. Když mi tam góly padají, jsem ráda, ale spokojenou mě dělá až konečný výsledek celého týmu.


Prošla jste už mládežnickými reprezentacemi. Jak na toto období vzpomínáte?

Moc ráda. S holkami jsme tehdy měly skvělou partu a těšily se nejen na soustředění a zápasy, ale i na sebe navzájem. Od té doby taky udržuju kamarádství s Šárkou Marčíkovou a Terkou Kubáčkovou, se kterými jsme spolu vždy bydlely v pokoji.


Pocházíte z házenkářské rodiny. Jak vaši dosavadní házenkářskou kariéru prožívají vaši nejbližší?

Házená je pro naši rodinu velké společné téma, ale není jediné. My spolu prožíváme všechny radosti i starosti a stejně jak mi rodina fandí v házené, stejně mě podporuje i ve studiu psychologie a dalších mých aktivitách. Neseme spolu výhry i prohry v celém životě. Rodiče jezdí na každý domácí zápas a se ségrou si po víkendu vždy voláme a řešíme, co se nám povedlo a nepovedlo.


Nepřemýšlela jste někdy o přestupu do zahraničí?

Když jsem byla ještě mladší, byl to můj sen. Vždycky jsem chtěla do Francie. Momentálně o přestupu do zahraničí přemýšlím jedině ve spojení se studiem, zvažuji možnosti Erasmu nebo pracovních stáží.


Dokážete si vybavit, co byl váš největší házenkářský zážitek?

Můj největší házenkářský zážitek bylo utkání v interlize proti sestře. Hrála jsem tehdy za Zlín a Kristýna za Veselí nad Moravou. Celá ta událost byla šílená. Naši rodiče a kamarádi nevěděli, komu fandit. Já jsem tehdy hrávala pravé křídlo, ségra hrála levé, a tak jsme se potkaly na hřišti opravdu tváří v tvář. Když jsem ségru v jednom útoku docela tvrdě přerušila, hned jsem viděla, jak jí cukají koutky smíchem. Ještě jsme bydlely obě doma v Uherském Hradišti. Vsadily jsme se tehdy o měsíc domácích prací a já jsem prohrála nejen zápas, ale i naši malou sázku.

Vaše sestra patří už několik let do užšího kádru seniorské reprezentace. O vás je všeobecně známo, že spolu máte hezký vztah, nežárlila jste někdy na úspěchy Kristýny?

Ségra je výborná házenkářka a je i skvělý člověk. Vždy mi byla velký vzorem. Protože jsme obě křídla, vždycky mi radila, povzbuzovala mě a pomáhala mi. Těžko hledat na mém postu lepší učitelku. Na úspěchy Kristýny nežárlím, moc jí je přeju a jsem na ni ohromně pyšná. A jsem šťastná, že jsem vedle ní mohla (nejen jako házenkářka) vyrůstat.


Podílela jste se na přípravě putovní výstavy z historie házené „Příběhy házené Od terčové k handballu“, kterou organizoval váš otec. Jak dlouho přípravy probíhaly a v čem spočívala právě vaše pomoc?

Taťka tu výstavu připravoval v podstatě celý život, když vyhledával a sbíral jakékoli zmínky o házené. Ale příprava té konkrétní fyzické podoby, v jaké je možné výstavu vidět, trvala asi půl roku. Moje pomoc byla spíše sporadická. Se ségrou jsme ji pomáhaly hlavně instalovat a aranžovat.


Je možné tuto výstavu ještě někde navštívit?

Výstava neustále koluje po celé České republice. Její poslední štace byly Kostelec na Hané a Strážnice. Nyní je možné ji vidět ve Velké nad Veličkou. Pak zamíří ještě do Uherského Ostrohu a v červnu ji bude možné vidět na Handball Day v Praze na Letné.


Při pohledu na veškeré vaše házenkářské aktivy by se dalo říci, že házená je váš život. Cítíte to tak?

Házená je můj život. Baví mě, mám díky ní spoustu zážitků, přátel a přivedla mě i k mému profesnímu snu – být sportovní psycholog. Díky přednášce mentálního kouče Mariana Jelínka, kterou nám ve Zlíně kdysi zprostředkoval trenér Dušan Poloz a díky spolupráci se sportovním psychologem Jindrou Duškem v juniorské reprezentaci, jsem se rozhodla jít studovat psychologii. Tu studuji už 4. rokem, tak snad se toho snu dočkám. O házené byla moje bakalářská práce a bude i ta magisterská. Házenou hold ze svého života už nikdy neodpářu, ani když už mám jiné životní priority.


Co dělá Martina Salčáková mimo házenou? Zbývá vám čas i pro osobní život?

Kvůli tomu, že můj přítel Pavel Přikryl je také házenkář, času pro osobní život nezbývá mnoho. O to více se ale navzájem podporujeme. Pavel hraje extraligu za Zubří, a pokud zrovna nehrajeme ve stejný den, jezdíme si navzájem fandit. Máme i společné kamarády, takže když to jde, můžeme trávit volný čas společně a navíc i s nimi. A to nejčastěji na rybách.