Míče na házenou

Házená v TV

18. 09. 2019 18:00 hod. ČT Sport
STRABAG Rail Extraliga: HBC Ronal Jičín - HCB Karviná
TV COM
Sponser

Další odkazy

Fotogalerie Archiv

Informace o akcích a zajímavosti z házené do vašeho emailu. Přihlaste se k odběru novinek.
Email
29.3.2017 otevřeno: 4822 x

Sportovním duchem Lázní Kynžvart je Petra Königová

Západočeské městečko Lázně Kynžvart s více jak čtyřicetiletou házenkářskou tradicí se od loňského roku může pochlubit Cenou české házené. Házenkáři z Kynžvart ji získali v listopadu loňského roku za pořádání mládežnického turnaje dívek. Mohou se ale pochlubit také stabilním růstem házenkářské základy, o kterou se v Kynžvartu stará dvanáct klubových trenérů „Díky manželovi a starší dceři, která hraje házenou letos již desátým rokem, jsem tomuto sportu úplně propadla,“ říká s velkým zápalem věčně usměvavá kondiční fitness trenérka a trenérka s házenkářskou licencí C, třiatřicetiletá maminka dvou dětí Petra Königová.


Vy a kynžvartská házená, dvě neoddělitelné věci. Kdy jste se k házené dostala a kdo vás k ní přivedl?

K házené jsem přičichla vlastně v době, kdy jsem se poprvé objevila v Kynžvartu. Úplně přesně to bylo 1.7. 2002 na Kynžvartském poháru. Pamatuji si to naprosto přesně, protože to byla moje první schůzka – rande - s nynějším manželem. Aktivněji jsem se pak začala podílet v roce 2007, kdy začala naše první dcera Kristýnka docházet do minižaček. Letos mám tedy takové malé desetileté házenkářské výročí.

Ten, kdo vás nezná, mohl by říct, že jste jedna z maminek, která kvůli dítěti začala trénovat, ale pravda je asi trošku jiná. Prozradíte, kde začala láska ke sportu a kariéra trenérky?

Od dětství jsem měla sport ráda a to se nezměnilo. S manželem jsme věděli, že naše děti musí sportovat. Moje přání původně bylo, aby dcery hrály tenis. To mi doma ale neprošlo. Vlastně ani jiná volba než házená nebyla. Když bylo dceři Kristýnce pět let a Markétce půl roku, zúčastnili jsme se společně se zakladatelem kynžvartské házené panem Milanem Prokešem našeho prvního zimního soustředění. Byla jsem z toho tenkrát doslova nadšená. Soustředění bylo sice určeno týmu házenkářek, ale zaměřeno bylo na všestranné sporty a dovednosti. Házenou jsem tam tenkrát vlastně ani neviděla, priorita byla stmelit kolektiv, naučit děti, aby se k sobě a okolí uměly chovat a tak podobně. Soustředění bylo perfektní, to mě přesvědčilo, že v tomto týmu chci fungovat a třeba i pomáhat. Díky manželovi a starší dceři, která hraje házenou letos již desátým rokem, jsem tomuto sportu úplně propadla. U nás v městečku se házené opět začíná dařit. Chodí nám čím dál víc dětí, máme několik věkových kategorií. Svým způsobem, aniž bych házenou kdy sama hrála, jsem s trénováním začala pomáhat i já.


Kynžvartská házená se v posledních letech rozjíždí skoro raketovým způsobem. Vy a váš manžel na tom máte bezesporu hodně velký podíl, nejste jen trenéři, ale díky své stavební firmě také velcí sponzoři. Kolik týmů máte trenérsky pod svými křídly?

V Kynžvartském oddílu máme přípravku, minižačky, mladší a starší žačky. Od září snad už budeme mít i mladší dorostenky, takže od nové sezóny pět týmů což vyžaduje i odpovídající počet trenérů. V Kynžvartu dnes máme dohromady 12 aktivních trenérů a několik dobrovolníků většinou z řad rodičů, kteří nám věnují spoustu času a energie. Stavební firma, kterou vlastníme s manželem, je jedním ze sponzorů, díky kterým máme na to, abychom mohli pořizovat vybavení pro činnost našich svěřenkyň, vozit je na turnaje a podobně. Musím ale podotknout, že to není jen naše firma, která házené v Kynžvartu pomáhá. Máme velké štěstí, že nás ve velké míře podporuje Město a náš generální sponzor. Sponzorů máme naštěstí více, jsou to firmy z našeho okolí.


Dost často si děláte legraci z toho, jak máte velkou rodinu a kolik dětí jste s manželem adoptovali. Jak tedy vypadá běžný den vaší velké rodiny?

Běžný den probíhá asi jako všude jinde. Naše házenkářky, tedy ty „adoptované děti", bereme skoro jako vlastní, sdílíme s nimi jejich úspěchy i trápení. Je to dané poměry na malém městě, víme o sobě prakticky úplně všechno. Jsme rádi, když jsou k nám holky upřímné. Možná toho o nich víme víc než jejich rodiče.

Pokud se bavíme o kynžvartské házené a velké rodině, musíme také zmínit všemi oblíbený „vymazlený“ tradiční turnaj s dlouholetou tradicí Kynžvartský pohár – Memoriál Milana Prokeše. Jakou roli v přípravách hrajete právě vy a jak dlouho vůbec trvá turnaj připravit? Kolik lidí se na něm organizačně podílí?

Kynžvartský pohár organizuje osm lidí včetně mě a manžela, který tomu celému chlapskou rukou velí. Přípravy začínají hned na startu nové sezóny, tedy devět měsíců před samotným vypuknutím, kdy se musí rozhodnout hlavně doprovodný program, protože interprety, kteří u nás na koncertech vystupují je třeba objednávat s velkým předstihem. Od ledna se pak organizační tým schází pravidelně jednou až dvakrát do měsíce. Samotný turnaj začíná ve čtvrtek v podvečer, kdy se k nám začínají sjíždět účastníci z různých koutů republiky, takže přípravy vrcholí někdy od pondělí před turnajem, to už máme k dispozici několik desítek dobrovolníků. Třídenního turnajového maratonu se pak účastní něco kolem 60 dobrovolníků.

Házená se již stala součástí vašeho života. Víkendy plné turnajů a ligových zápasů jsou asi nejnáročnější. Neschází vám někdy takový ten obyčejný život, kdy je rodina sama doma?

Je to náročné, ale ne zas tak, abychom si nenašli chvilku pro sebe. Podle mě je lepší být pro děti vzorem, jako aktivní zodpovědný člověk, než unavený sledující několik seriálů najednou. Občas se stane, že nám někdo řekne, že prošvihneme dětství našich dcer, ale ono to tak není, my žijeme společně, ale jen trochu rychleji. :-)

Vám ale nestačí pouze malé kynžvartské házenkářky. Před dvěma lety jste takzvaně přičichla i k interligové házené a stala jste se kondiční trenérkou mosteckých Černých andělů. Proč právě Most, kde vzniklo toto spojení?

Spolupráce s Mostem se vyvinula asi trochu náhodně, možná se dá říct, že jsem byla ve správný čas na správném místě. Díky tomu, že naše mladší a starší žačky hrály soutěž UKSH, jsme měli kontakt s prostředím a trenéry Mostu. Ti věděli, že jsem kondiční trenérkou v našem klubu a že mám svou tělocvičnu, kde organizuji kondiční tréninky pro dospělé. Vyzkoušeli jsme třídenní kondiční přípravu v letních měsících, a tak tato spolupráce náhodně začala. V prosinci 2016 jsme se s mosteckým vedením dohodli na intenzivnější spolupráci, takže nyní dojíždím do Mostu každé úterý a jsem součástí realizačního týmu.

Je práce s dětmi a dospělými ženami hodně odlišná? Co vám dělá větší radost?

Musím říct, že je to v mnohém stejné. Jak děti, tak dospělé házenkářky mají velmi malé znalosti o správné životosprávě sportovce a jsou na devadesát procent jednostranně zaměřeny pouze na házenou. Nedostatečně regenerují a dělají pouze to, co jim řekne trenér. Nestudují, co by mohly udělat samy pro sebe. Podle mě je díky tomu mnohdy jejich kariéra přerušena nějakým zraněním, nebo dokonce předčasně ukončena. Pak se říká, že je to proto, že je házená tvrdý sport, ale on je každý sport svým způsobem tvrdý. Mám radost z každého úspěchu mých svěřenkyň a je jedno, jestli jsou to děti anebo interligové házenkářky.

Ze sportovních aktivit vás ale nebaví jen házená. Prozradíte, čemu se ve sportu věnujete?

Věnuji se překážkovým běhům typu Spartan Race, Predator race, Army run. Jedná se o extrémní překážkové závody v různých délkách. Na nich mě hlavně baví jejich všestrannost. Není to jen o běhu, ale i o fyzické a psychické síle, sama se tím udržuji v kondici. Baví mě studovat, kde je jaký sval a jak ho trénovat. Sleduji si nutriční hodnoty stravy, jím tak, abych ve správnou denní domu přijímala správné živiny a látky. Na tyto akce se mnou občas jezdí i naše starší i mladší žačky. V příštím týdnu nás společně čeká charitativní pětikilometrový běh pro autismus. V květnu se holky zúčastní závodu "Bahňák" a pár překážkových běhů Spartan Race.

Dost lidí o vás ví, že se můžete pochlubit i řadou sportovních úspěchů, prozradíte alespoň některé z nich? Jaké jsou vaše ambice do budoucna?

Tím největším úspěchem je, když vyhrajete sám na sebou. Mně už se to podařilo několikrát. Takové ty viditelné úspěchy, kdy se postavíte na bednu a lidé vám tleskají už mám za sebou také. Loni se mi podařilo být dvakrát první na 360 Chalenge tour a dvakrát jsem na Army Runu obsadila druhé místo. Díky podařené sezóně 2016 budu letos v květnu startovat na Mistrovství republiky v OCR, na které se teď intenzivně připravuji. V září se pak zúčastním mistrovství Evropy, které proběhne v Andoře.

Jste neustále usměvavá a pozitivně naladěná. Jak dokážete zvládat práci, chod domácnosti, házenou a ostatní sportovní aktivity? Umíte někdy neaktivně odpočívat?

Neaktivní odpočinek moc neuznávám. Umím si odpočinout aktivně, například u přípravy jídla na druhý den. Je ale pravdou, že bez podpory celé rodiny, bych nemohla dělat vše, co mě baví. To, že je naše rodina většinou usměvavá a pozitivně naladěná, je asi naším životním přesvědčením. Stručně řečeno, nehledáme problémy tam, kde nejsou.

Nežárlí někdy vaše dcery a manžel na šíleně množství aktivit, které zvládáte?

Dcery i manžel jsou stejně vytíženi jako já. Na žárlivost není čas. :-)

Máte ještě nějaký sen, který byste si do budoucna chtěla splnit?

Mám velký sen o tom, co by mohly jednou dokázat mé dcery. Nechám si ho pro sebe, ale doufám, že jim pro jeho naplnění dokážu být minimálně stejnou oporou, jako jsou teď ony pro mě. Otázkou však zůstává, jestli ten můj sen budou chtít také sdílet. Jedno konkrétní neskromné přání přece jen mám, byla bych velmi ráda kdyby se nám jednou povedlo vybudovat házenkářskou halu v našem městečku.